Obřad

21. dubna 2011 v 14:00 | Autor
pozn. autora: Tento příběh byl napsán v znechucení nad jednáním některých lidí bez rozmyslu a pod vlivem. V odporu některých zel páchaných více lidmi, kteří by měli mít špetku soudnosti a používat mozek. A také v inspiraci Aztéckou kulturou, jako kontrastu šílené víry vůči jiné. Šťastný konec je jen důsledkem mé dobré předvelikonoční nálady a nemá vůbec nic společného se skutečností. Kdyby byl co k čemu, našli by partu ožralů s děsivýma nočníma můrama a dvě mrtvoly v tratolišti krve. A baže mé oči ronily slzy na konci Fauonova labyrintu.

Obřad

Stmívalo se. Slunce zapadalo zahalené ve spoustě nadýchaných červánků a na druhé straně vytlačoval cíp hvězdnaté oblohy odpolední modř. Minuty a hodiny, soumrak postupoval.
Lidé rozžíhali své lampy a světla velkoměst zahajovala své každonoční představení. Zvířata střídala denní boj o potravu a přežití s nočním.
Na východě se objevilo nové slunce, méně jasná noční lampa, kterou tvorové světa také už nějaké to miliardletí znali. Měsíc.
Jindy jasný a bílý, dnes, ozářený sluncem přes vrstvy vzduchu, přecházel jeho velký kotouč v narudlé tóny. Krvavý Měsíc.
Hvězdné nebe nedbalo na odlišnou barvu svého starého pastýře a klidně předvádělo svůj sehraný tichý tanec. Zvířata a lidé zavřeli své udivené tlamičky a nakonec se rozhodli udělat totéž. Půlnoc uchopovala svět do svých chladných černých drápů.
Bylo tu ale pár bytostí, které se rozhodly strávit noc jiným způsobem, než byly zvyklé. Místo spánku se devět vysokých postav ubíralo v kruhové formaci k nedalekému kopci. Od hlavy až po paty zahalení v černých pláštích, jen ten ve vedení měl plášť rudý, což ovšem věděli jen oni, protože většina barev splývala v jednolitou čerň i za této hvězdné noci.
Ignorovali cesty a pochodovali napříč poli a mokrými lukami řídce zalesněnou krajinou, vyhýbali se lesu i remízkům. Ve svém středu nesli každý jednou rukou společné břemeno.
Stoupání do svahu malého kopce je přinutilo změnit kruhovou formaci v ovál a pozorovatel s dalekohledem by zjistil, že jejich břemeno se ochable houpe zabalené vprostřed černého plátna a muž v čele podivné noční výpravy ho má připoutané k oběma rukávům, kdežto ostatních osm pouze k jednomu a v druhé ruce svírají hole.




Pomalu a lopotně stoupali muži do svahu, když Fabia procitla. Nejprve ucítila bolest hlavy a vzpomínala, co se stalo. Byla si naposledy, než půjde spát, zaplavat v zahradním bazénku, vylezla z vody, sušila se, přemýšlela, jestli je duševně i hmotně připravená na zítřejší den ve škole, a pak byla v jejích vzpomínkách už jen tma.
Ucítila, že zemská tíže na ni působí v podivném úhlu a ucítila otřesy v rytmu cizích těžkých kroků. Potlačila zasténání, ke kterému ji nutila tepoucí bolest ve spáncích. Zpočátku neviděla nic. Hlavu měla omotanou v látce, přes kterou šlo tak tak dýchat, byla napuštěná nějakou vůní, snad jasmín, vnikla jí do nosu a nutila do kašle.
Potlačila kašel, velice pomalu a hluboce se nadechla a stejně opět vydechla. Věděli ti muži, že je vzhůru? Usoudila, že ne.
Věděli ti muži, že vidí nejen dobře ve tmě, ale pokud si bude přát i přes látku? NE. Ve vesnici se šeptalo cosi o podivné novoaztécké sektě a dřívějších obětech, jejich členové prý byli upáleni a oběšeni za kacířství, ale údajně se děly nějaké podivné věci nadále i potom. Tušila, ne cítila v srdci, které teď zrychlilo poděšeně svůj tep, že má být zřejmě po dlouhé době jednou z nich.
Ať už se ti lidé dozvěděli jakkoliv, že je ještě v sedumnácti panna, nějak se to dozvěděli. Dnešní doba byla krutá ke všem pannám. Přežít každodenní vychloubání ostatních spolužáků a věčné otázky přítelkyň... mělo to být ostatně zítra, čekala, že ji Filip někam pozve. Potají se už párkrát sešli, šli na procházku, povídali si,.. nic z toho. Nevěděla, proč to chce Filip před všemi tak tajit. Teď už je to nejspíš jedno.
Uvědomila si, že má na rukou pouta a že lidé, co jí nesou, jsou podle funění nejspíš muži a podle gravitace kráčejí do kopce. Měla tolik ráda zemi, která jí vždycky dodala sílu a od které byla teď na půl metru daleko. Příliš daleko.
Její rodina byla už po generace svému kousku země oddána, žili tu celá tisíciletí a ctili ji často stejnou měrou jako Boha. Málokdo věděl, co jim skýtala na oplátku za tu obtížnou službu jí i Bohu, stejně jako jemu dávali své duše, jí patřila jejich těla. A srdce, matka ji učila, že srdce má vždy bít mezi nimi a patřit rodině a lidem.
Novoaztékové. I o nich Fabia a její rodina něco věděli. Podle nich se teď blížil začátek nového světa, měli na internetu svoje stránky a tak.. Co jí vlastně chtějí? Vyříznout srdce, hodit ji do propasti? Ne, propast to nebude, tam přeci házeli pouze mladé chlapce, kteří neprošli zkouškou pro muže. Udělají snad klasický temnářský obřad a podřežou jí žíly?
Fabiina hlava se snažila zároveň myslet logicky nad svou záchranou a nemyslet na to, co ji může čekat, až muži dokráčí na vrcholek kopce, v jehož středu ležel stále ještě polozasutý oblý balvan, který dřív nejspíš poznal krev obětí.
Její srdce bylo jiné, jiné než srdce její rodiny. Patřilo neoblomné zemi, ano, ale patřilo také nezkrotnosti větru, nečitelné vodě, dravému ohni. A dokázalo číst v lidech. A tak ho použila. Bylo děsivé, co jí odhalilo. Filip? Byl to Filip kdo kráčel po její pravé straně.
Zrádce!!
Co s ní zamýšlel? Chtěli jí jen zabít, nebo si s ní napřed "pohrát"?
A na druhé straně. Její vlastní bratr Frederick! Její zlý starší marnotratný bratříček. Jestlipak otec vůbec věděl, že je proradnější, než by si kdy býval pomyslel.. A pár dalších lidí, které znala, tu bylo také. V čele kráčel- to je snad vrchol ironie- školník Fotr, jak mu s oblibou říkali ve škole, jinak se jmenoval František Paterý. Bůh ví, co se jim líbilo na tom písmenu "F", ale řekla by, že všichni, co ji nesli ho měli někde ve jméně.



Devět mužů položilo poklidně se pohupující břemeno doprostřed velkého kamene na kopci a odepnuli ze svorek. Byly to stařičké svorky, tepané ze zašlé mozasi.
Osm se jich postavilo do půlkruhu otevřenému směrem k měsíci, který se teď pohupoval vysoko nad obzorem a vydával podivně rudozlatou záři a devátý se postavil přímo pod něj, jeho rudý plášť vytvořil v měsíčním světle tajemný narudlý přísvit kolem jeho hlavy a ramen, obličej zůstal ve tmě. Zato obličeje jeho přívrženců nyní zářily jako osm rudých úplňků. Čtyři drželi hole s mosaznými hlavicemi ve tvaru různých zvířat po pravé straně směrem ke knězi a čtyři po levé.
Kněz vylovil odkudsi z širokého rukávu starou dýku a zdvihl ji lesklou čepelí tak, aby ji ostatní viděli přímo před tělem měsíce, kacířsky jílcem dolů, jako obrácený kříž.
Dva z asistujících přívrženců na okraji odkryli své oběti tvář a v úleku odskočili. Dívka byla vzhůru! To nečekali. Chystali kdejaká zvěrstva pro tuhle noc, někteří z nich dokonce víc než mírně opilí, ale nechtěli vidět vyčítavé oči své oběti.
Ten podivný jev, který té noci všichni viděli potom otřásl s jejich krvavým pohledem na svět a neměl vůbec co dělat s obřadem, jak ho plánovali, ať už chystali cokoliv.



Jakmile jí padlo do očí světlo hvězd a měsíce, nebyla tu už Fabiana, kdo se na vesmírná tělesa díval. Věděla, co se s ní děje a zuřila kvůli té sprosté krádeži. Její duch se chvíli vztekal opodál, než se smířil se zapůjčením těla čtyřem živlům, které sama tolik milovala.
Pod nebem se natáhly čtyři liknavé prstíky, všechny k jednomu malému tělu. Vynořily se přímo z kamene, průhledné pramínky ve čtyřech nepopsatelných barvách, prostoupily křehké tělo a zamířili rovnou k srdci. Bilo silněji a silněji, nasávalo je, ztáčelo je do chomáčů, až se rozzářilo.
Kněz hleděl v úleku na zářivou směs barev na kameni, ztuhlý v póze s napřaženou dýkou. Dýka se rozzářila, rozžhavila pod náporem paprsků měsíce a vypadla mu z rukou, kněz sykl a uskočil na stranu. Ještě vteřinu polekaně hleděl na vznášjící se dýku, která odmítala dopadnout k zemi. Ale řvoucí barvy ho donutily skrýt si oči mezi záhyby pláště a přitisknul si k tělu popálené ruce.
Mezi přívrženci kultu nastal zmatek. Dva ztuhli a strachy se chvíli nemohli hnout, tři se krčili ve svých dlouhých pláštích stranou a tři se dali rovnou na útěk. Jeden z nich cestou přepadl o nenápadný kámen, který se nenadále pohnul a vyklubala se z něho postava vysokého mladého muže, která zamířila k centru dění.
Síly světa nějaké přívržence řádu už po desetitísících let dávno nepotřebovaly. Chopily se své práce bez jejich nadbytečné pomoci. Dolů nakonec zmateně klopýtalo stádo vyděšených a opilých mužů, kteří odmítali uvěřit tomu, co viděli a sotva se ještě o nějaký svůj obřad pokusí.


"Pořád nemůžu uvěřit tomu, co máme před sebou.", vrtěla hlavou Fabia. "Kdybych to neviděla na vlastní oči.."
"Řekla by sis, že to byl jenom sen.", přikývl a dodal Vojta.
Seděli v tureckém sedu a zamyšleně pozorovali kamenné kulaté vejce, které se v klidu vyhřívalo na slunečné mýtině uprostřed lesa. Nebylo to vejce žádného ptáka ani plaza, kterého lidé tohoto světa znali. Nejblíž mělo asi k pštrosímu, kdyby ovšem nebylo nmohem větší, zlaté a na povrchu jaksi kůrovité a neustále nerostlo, ačkoliv Fabia i Vojta dobře věděli, že žádné kořeny nemá.
"Vyříznul jsi mi srdce.", oznámila nekompromisně po krátkém zamyšlení Fabia Vojtovi.
"Ani mi to nepřipomínej. A tys ho vzala do ruky, jako by ani nebylo tvoje." Vojta zavřel znechuceně oči, aby se nemusel na tu věc před sebou dívat. Z neodbytné vzpomínky se mu navalovalo. Patříl k lidem, kteří obyčejně omdlévají už při pohledu na kapku krve.
Poslední, co si pamatoval Vojta jasně, bylo pozorování hvězd se svým otcem. Starý bytař byl rád, že může strávit čas se svým synem, nedávno ho pustili na podmínku. Seděl za vloupání. Jeho otec si odskočil, když se Vojtovi hvězdy v dalekohledu tak nějak rozostřily.
Na vrchol kopce se dostal v transu a co hůř, v tom transu se také svlékl, takže byl nahý, stejně jako Fabia, kterou se ovšem chystala obětovat zfanatizovaná parta ožralců. Uchopil dýku do pěsti za čepel, až se zbarvila jeho krví. Pak teprv ji druhou rukou vzal za jílec.
To srdce bylo do Fabiiny hrudi samozřejmě vráceno a rány se zacelily, ale to, co z něj zůstalo, byly potom nuceni dva puberťáci ukrýt stejně, jako svou nahotu.
Když se probrali z transu, vznášelo se před nimi: malé modrozlaté vajíčko, ne nepodobné samotnému měsíci, obal kolem směsice energií uvnitř vytvořila ta samá dýka, která ťala krutě do živého. Fabia vymanila ruce z nedbale uvázaného splihlého pouta, vzala podivnou věc do ruky a chvíli s ní přehazovala z dlaně do dlaně jako s horkým bramborem. Pak ho podala Vojtovi, spolužákovi z vyšší třídy, když nastavil dlaň. Vojta ho vzal do ruky.. malá kovová kulička, ještě teplá na dotek, přesně padla do dlaně mladého muže.
Než ji donesli k nejbližšímu velkému remízku v poli, vyrostla trojnásobně a teď jim to vejce sahalo do pasu.
Hned jak přišli z gymplu, přitáhlo je to oba jak můry k místu, kde ho ukryli. Teď, po hodině sedění v tureckém sedu s vejcem mezi sebou, byli nuceni vstát, aby na sebe přes vejce vůbec viděli.

"Co myslíš, že se z něj vylíhne?", řekli oba v unisonu hypnotizováni kolébajícím se vejcem.
 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Ruža z Moravy Ruža z Moravy | E-mail | Web | 13. listopadu 2011 v 21:10 | Reagovat

Dračí vejce- napínavé, pěkné čtení. Výborně :-D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama