Nedělní stíny

29. května 2011 v 10:11
Ranní nedělní sny mají prapodivný nádech.
V jednom z nich jsem jela domů a nenašla správný vlak. Všechno bylo podivné. Ve spěchu a zmatku jsem do jednoho jedoucího snad mým směrem nasedla, že vystoupím v nejbližší stanici, a tam potřebný vlak lépe najdu.
Ouha. Vlak projížděl obláčky mlh a odbočil po koleji doprava, aby se mojí stanici vyhnul. Ve mně zněla ještě touha dostat se na ono nádraží, ale odplulo mi pryč před očima.

Co se to děje a kam to jedeme? Zmatení byli všichni, i malý chlapec, který neměl zavazadlo a ohlížel se po něm i po průvodčím. Průvodčí tu nebyl, ale strojvůdce procházející do kabiny se tvářil, že musme jet dál. Ale já stejně jako onen chlapec, teď čekali na nejbližší stanici.

Projeli jsme kolem malého žlutého domku, tipické české nádraží, všude mlha, podivný nápis na domku, snad "Main a me" nebo tak nějak. Vystoupilo ještě pár lidí a někam odplulo za vlak, vystupovala jsem taky já a ten chlapec.

Vlak odjel a najednou tu byl ten strach, strach, že nás budou hledat. Nebo snad měl ten strach jenom chlapec? Jak málo vám ve vašich snech záleží na jiných lidech? Mě vůbec. Ale ten chlapec se bál a chtěl se ukrýt, a tak jsem chtěla také.

Šli jsme doprava od nádraží a byl tu kout plný harampádí- stůl, židle, hadry, tráva vysoká a jemná. Teď, po probuzení bych přísahala, že jsem toužila najít ten směr kvůli tomu, že jsem věděla, že tím směrem je i můj domov. A že později za tím harampádím nebyl jen starý železniční most v mlze, ale barevná dolina zakončená srpkem moře (jako v knize Malý bílý koníček, kterou mám rozečtenou sestře na dobrou noc) a nebýt toho vyjukaného chlapce (kupodivu blonďáčka, ne černovlasého, jako v té knize byl Robin), šla bych vstříc moři.

Ale on se ukryl a vykukoval na nádraží. Nevěřil světu, ale chtěl vědět, co se tam bude dít. Možná jsem ho i slyšela říkat, že tu chvíli počkáme a pak půjdeme dál.. byl nerozhodný, ale nakonec prý "přicházeli". Vykukoval za valem hader a trávy a já věděla, že bláhový a že takhle ho najdou.

Sobecky jsem se držela vzadu, ale nesobecky zůstávala. Ano, lidé nebo stíny, něco bez tvaru a tváří, měnící se stíny barev a šedi, přišli a stínovýma rukama ho zvedli a odtáhli pryč, směrem k tunelu nebo dalšímu vlaku, už nevím.

Možná jsem měla předtím i strach odejít, moře lákalo, domov lákal (stejný směr), ale on přece věděl o nebezpečí a má úzkost z nevědění mě držela u něj. Jak sobecké jsou nakonec důvody zůstat.

Když ho objevili, zakutala jsem se do barevných hader. Na chvíli odešli a já měla obavu, že se vrátí. Kam mě, nás, potom odtáhnou a co s námi udělají? Vraceli se! Odkud? Od moře? Od mostu, který tam byl předtím? Zalezla jsem v hadrách pod maličký stůl a krčila se tam v klubíčku.

Stůl byl zvednut a ..

Probudila jsem se, v pokoji bylo to nejpodivnější třepotavé šero, jaké nevytvořili ani autoři hry Sublustrum. Měla jsem hroznou žízeň a byla nucena jít se do kuchyně napít. Sestra v postýlce kníkala, že se jí zamotala peřina. Spravila jsem jí peřinu. Stěžovala si na horko, ale stejn se do ní zachumlala tak, jak jsem to dělávala i já. Průvan některé z nás dívek totiž kouše malými zoubky příšerek.

Šero bylo strašidelné. V mém věku si možná taky zvyknete držet strach a srdce na uzdě, já strachem navíc žiju ať sním či bdím (sním jakože spím, ne, že co nesní mě, to sním), jentak mě něco nevyleká. Přesto mám pocit, že jsem na kanapi v obýváku zahlédla bílou šmouhu a srdce mi poskočilo.

Ano, je to tak. Není žádná trapná půlnoc časem duchů. Je to stmívání a hlavně svítání, kdy žijí lidské (i zvířecí a rostlinné) sny svým vlastním podivným životem.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Leannka Leannka | Web | 30. května 2011 v 17:32 | Reagovat

úžasné

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama