Přivítání

10. května 2011 v 13:15 |  Šupinatá kniha
Jsem v háji. Nebo spíš u háje, u háje z těch divných pinií, který znám jenom z googleearth (krásy Portugalska na dlani) a vstříc mi v odpolednim slunci běží pár pěkně divoce oblečených lidí.

Věřte mi, jediné, na co se ještě teď zmůžu, je hodit bobek na nejbližší balvan a prohlídnout si pořádně tu fůru písku.
Být o pár let mladší, mé nadšení tím pískovištěm by nebralo konce, ale teď mi nezbývá doufat, že jde jenom o žhavou noční můru a čekat, až se mi na nohou tím horkem rozpustí pantofle (Ve snu je možné všechno, ne?)

Dva menší zadýchaní chlápci v dlouhých tmavých hábitech a turbanech, ověšení různými proprietami a lahvičkami z keramiky, se konečně doplazili ke mně.
Jeden je mladší a černovlasý, s rozcuchaným černým strništěm na bradě.
Druhý, starší, má rozcuchaný uprášený vous skoro po kolena a ruce plné zlatých prstenů.
Oba na místě padají do písku a 'žbleptají' něco v jazyce, který neznám (sotva znám pár slov anglicky, německy a latinsky a to ještě špatně).
Chápu to jako poklonu. Kdo by si v tak zoufalé situaci nepřál vědět, co se děje.

Kouzelníci nejsou žádný máčky (to ví i Rowlingová) a poznají užitečnou věc, když ji vidí. Poznal ji i můj šílený tatík, když za mlada spatřil poprvé náramkové hodinky. A že to byl každým coulem tulák, první, co udělal, bylo kouzlo, které je proměnilo v náramkový překladač.
Pravda, první, kdo s takovým vynálezem přišel, byl starý Šalamoun. Ten byl ale daleko mocnější a mazanější a použil prsten. Prsten krále Šalamouna dnes vystavují pro kouzelnickou menšinu v jedné z nenápadných hrobek vprostřed Izraelské pouště a střeží ho prý písečná saň (minulý rok jsme tam byli na dovolené a v průvodci mně zaujala zajímavost: "Saní lahůdkou bývala rytířská brnění, protože obsažené kovy podporují dračí trávení a růst tvrdých šupin").

Zpět k věci: ty hodinky mám zrovna na ruce! Táta mi je dal nedávno k patnáctinám a od té doby je nesundávám. Jak se u nás o kouzelných věcech říká: "Nedokáží všechno, ale pomůžou."
Zapínám tedy tajný čudlík na jejich rubu a ... je ze mně rázem jazykový genius.

"Sláva, Velký Alláh buď pochválen!", prohlásil ten starší.
(Bez cirátů, ten hlas mi zní rovnou v hlavě, k čemu by mi byly mluvící hodinky? Je jednoduší převést myšlenky v myšlenky, než vyčarovat hodinky s tunovým sofistikovaným lingvistickým průvodcem uvnitř. Věřte Douglasi Adamsovi. I když v dnešní době prý už funguje projekt na dálkové spojení s takovým zařízením, nevím, jestli by i dokonalý kouzelný maglink dosáhl do takové pustiny, v jaké se zrovna nacházím.)
"Sláva Alláhovi", dělal ten druhý ozvěnu.
"Kouzlo se podařilo! Kniha přivedla pomoc. Vítej ctěný lovče draků!"
Lovec draků? Já, kouzelný čtyřkař s medvídkovým pyžamem na sobě a prakticky beze zbraně?!! Kéž by nějak šlo jim říct, že jim asi nebudu moc platný, a že draci jsou v naší době těžce ohrožený a chráněný druh, ale moje hodinky bohužel fungovaly jenom jednosměrně.
Z mých oschlých rtů tedy vyšel jenom povzdech: "Se mi snad fakt jenom zdá."
 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Rudolf z Falknova Rudolf z Falknova | Web | 13. prosince 2011 v 16:57 | Reagovat

Tak jsem dočetl až sem. Lovče draků Ta kniha tě přenesla jako nějakej teleport do bájné říše? No každopádně máš zvláštní styl psaní, ale zajímá mě jak to bude dál tak si na něj zvyknu. (pokud máš v pláni pokračování)

2 Miluš Miluš | Web | 1. ledna 2012 v 11:28 | Reagovat

Přečetla jsem to celé,je to zajímavé-pokračování bude????Pokračuj prosím..

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama