Nanosvět

17. srpna 2011 v 21:29 | vivat Isaak Asimov a Jake 2.0 |  Věnování
1

My daily underground, 25. 6. 2531 pnc. (53 post coming)

Svět byl jako nový, skrz naskrz zdravý, jako velká modrá řípa. Byl od prvních molekul atmosféry po hluboké vrstvy pláště prolezlý nanotechnologií. Jo, byly to skvělé časy pro lidi. Nanotechno byl vítr, déšť, a teď už nejspíš i slunce. Nanotechna byla v nás i ve všech věcech okolo.

Stačila myšlenka, aby vašemu křeslu narostly nožičky a přicupitalo pod váš skvělej nanozadeček (kterej díky tomu neměl deko navíc). Sedli jste si a zavřeli oči, jen abyste si zrazu přečetli Bluetooth noviny ve vaší hlavě a mohli skypovat s kámošama u virtuálního piva, který vás díky nanu opilo stejně jako to skutečný. Vaše květiny všechny obrůstaly tropickým ananasem a z kohoutku teklo, cokoliv jste si usmysleli pít.

Zlatý časy. Zlatý a dlouhý. Třicet let jsem letěl v nádherný nanostázi na Alfu Centauri a zatímco ta trychtýřovitá velryba polykala cestou kusy ledu na palivo do svých nanokostic, já zkoumal ve svém dlouhém a pomalém erotickém nanosnu kostice podprsenky svojí známé spolucestující. Jen co jsme tam instalovali ten novej upgrade, letěl jsem zpátky a ve snech měl výlet vrtulníkem nad Alfa základnou. Alfa Romeo byla totiž první obývaná z těch nesčetných planetek okolo Alfy Centauri a taky jediná s pár kapkami oxidu v atmosféře, takže měla nafialovělé marsovské nebe nad žlutými sirnými písky porostlými místy růžovou nanovegetací. Ta růžová překřtila planetu přízviskem Romeo a byla základním problémem, který měl řešit náš nový upgrade (planeta se nám nechtěně "zazelenala růžově" , protože jsme v reakcích špatně počítali s menší přítomností jodidů a chloridů pod vrstvami sirných písků).

Už pro moje růžové sny na zpáteční cestě jsem nakonec vlastně rád, že právě kvůli popularitě té ujeté barvy upgrade vůbec nepřijali a ponechali ho jen v několika výukových oblastech o Zemi. Naopak, začali vyrábět spešl sérii ještě populárnějších růžových Alfa Romeů, na ekonano pohon, samo.

Nebudu se tu dál rozplývat a vzpomínat na staré dobré časy. Moji znuděnou rodinu už sžíravě nudí číst si o tom pořád dokola. Jen bych rád po tisící sám pro sebe "v duchu" do mého zaprášeného elektronického deníku (Ve kterém ještě možná zbyly nějaké ty elektronické štěnice vysílající přes EM zónu čitelný infrazvukový signál. A i kdyby, tak co?!) podotkl, že v každém ráji je had. Jednoho dne se to prostě stalo. Pár těžkých virových a hackerských sezón v nanitovém řečišti jsme už překonali, ale nakonec nás dostala nanitová inteligence sama. Někde v té řízené spoušti bývalé biosféry se ocitlo nové vědomí. Ovládlo celou planetu a převzalo kontrolu nad životy všech lidí.

No co? Pro mě je to teď za tlustou EM zdí a ještě tlustší olověnou. I ten kyslík se v posledních týdnech snažíme tahat raději z hlubokého zemského pláště. Čím jsem starší, tím jsem paranoidnější a úzkostlivější v těchhle tísnivých prostorech. Ale mám tady přece svoji ženskou, Báru, s ní se chlap nenudí. Malý Kubík už dávno není malý a bude chtít vylézt na povrch. Ať se rozhodne. Já jsem rád, že můžu konečně doopravdy zestárnout, zemřít a mít děti, když chci, ne když nějakej pošahanej inteligentní systém potřebuje jednu, dvě nebo tři ruce s mozkem na konci pro svoji jednotvárnou PC byrokracii. I když těch dětí se sem bohužel nevejde tolik, kolik by si Bára přála a jediná potrava v takovejch svinskejch hloubkách jsou pečený švábi a fůra hub na všechny způsoby. Energie je tu dostatek a starých záznamů a filmů na mikročipech máme ke koukání dostatek na sto takovejch krátkejch životů.

Nestačím se ani naučit marakéšsky, než mi zbělá ten poslední vlas na mojí hlavě, natož abych se vrátil a pokoušel se bojovat proti systému, ze kterýho se mi třesou ruky jenom když místy kluk zařve a já slyším hlasitěji, než je zvykem. Ale on prý něco chystá. To zase jo- on vždycky chystá alkohol z kvašených žampeců a holubinek, a když uzná, že zhubl dost kil na to, aby si zas moh sednout k tývce, už ho od ní nedostanete. A pak se vždycky vrátí s vázou na kytky plný nějakýho hříbkovýho sirupu a zafuní něco jako: "Mámo, musím z domu, tohle tam nahoře fakt skvěle prodám.." ….no, dojde k hlavním únikovým modulům, postaví to tam k další stovce podobnejch skaženin a odpochoduje se ještě vyčůrat. Ze záchodu u hangárů je blízko ke sprše, takže si vzpomene, že ji tejden neviděl. A z vakuový sprchy si přece člověk musí trochu dáchnout, atd. Jsem zvědavý, jestli se odsud někdy vymotá po tom, co ci to tady o sobě přečte..
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama