Který je ten můj?

4. září 2011 v 15:55
Příběhy. Kolik už jich vlastně prošlo mýma rukama?
Tolik jsem jich prožila ve své fantazii s pocitem, že mohou nebezpečně ožít. Konce bez konce, Fantázie nemá hranic.
A mnohokrát jsem si představovala, že náš život je jen televizní seriál a říkala si, jak moc se musí obecenstvo u obrazovek nudit.

Nešť. Nikdy jsem si nedokázala vybrat ten vlastní, vymanit se z vlastních chyb, klopýtnutí. Skutečný život se zdá tak obtížný, jednotvárný, zdlouhavý. Jako hra stvořená přesně pro cvičení nejvyšší trpělivosti. Zvládnu jeden level a hned je tu další.
A tak jsem ''trpělivá''. Čekám a čekám... tak dlouho, až je mi vlastně jasné, že už nic nečekám, nechci ani neočekávám. Že prostě jenom dýchám, a to mi musí po věky věků stačit.

A pak se to většinou stane!!
Kolem proletí Motýl, První Vločka, Barevný List, Brouk, Moucha, Kytka, Sluneční Paprsek vykoukne mezi mraky, na budově, na které bych ho stokrát přehlédla, mě upoutá znak svobodných zednářů, anebo prostě jenom v kině dávají nový film, v lese rostou houby i když celé červavé ..
:-D a něco je někde pro někoho potřeba udělat, a když ani jedno, tak je alespoň čas ''Sama na sebe''.
To je asi výhoda ženství. Malé radosti a hormony nás drží nad vodou, ačkoliv v některých místech krása a klid prostě nejsou levné komodity, natožpak aby byly k sehnání tam uvnitř.

Vím, že je pár mužů, kteří žijí s podobnými antistresovými výsadami, a pár žen, které je ve svém životě postrádají. Jak se ale dá žít neepicky bez drobných vedlejších příběhů, prudce a přímočaře snad bez rozumu, který jasně říká, že při sebeničivější autodestrukci možná lidi okolo pár slz pro padlé uroní, ale vzpomínat na takového člověka nechtějí a nebudou a nechci a nebudu.
Fanatik je robot bez duše a srdce a víra a skrytá touha po uznání a následném bezpečí mezi lidmi před lidmi (ty bohulibé motivační faktory, co nás nutí vstát a jít a dělat něco pro sebe navzájem) v takových rukou je jen hloupým programem. Na zemi se mají lidé řídit zákony pozemskými, tedy zákony považovanými za důležité pro přežití v dané době většinou lidí. Ne proto, že by byly nutně ty nejsprávnější, ale kvůli shodě s okolím. Naší džunglí jsou ostatní lidé.

Mou džunglí a životem jsou ostatní lidé, ať chci nebo nechci. A můj život je vzduch, který dýchám, protože dýchat je třeba. Nejsem křesťanka a nejsem budhistka. Je těžké si vybírat, jsem ženská, nevím, co chci, ale možná s trochou trpělivosti to zjistím, a pak se uvidí.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Secret Secret | E-mail | Web | 4. září 2011 v 16:09 | Reagovat

Pekné :)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama