Nanosvět (Alfa Centauri)

14. září 2011 v 22:14 | Viva.... |  Věnování
3

Jednou z nanozasvěcených planet byla Sek. Tedy skoro zasvěcených. Liceum nanověd na Seku bylo velmi dobře chráněné centrum pro nadšené vrtošníky, ale z praktické stránky mnoho povyku nenadělalo. Ani nemohlo. Změny na nanotechnologii podléhaly ještě pořád prastarým dobrým právním regulím a kontrolovaná blokáda lososové budovy byla přímo viditelná. Zelený piedestal dole a zelený okap nahoře vypadaly jako příjemný doplněk její krychlové architektury bez oken, jen s náznakem výklenků. Ale v oranžovorůžově nafialovělém světle vycházejícího blyštivého talíře Alfy a zapadajícího talířku rudolící Bety se místy zatřpytily modré žilky elektrických výbojů kontrolního pole, které bylo napnuté mezi nimi.
Michael Cousteau si při svých bílých vousech byl jist, že kdyby se některý z těch ujetých nedouků pustil nepozorovaně do vymýšlení slibného nanoviru pro obveselení společnosti (a rozhodl se tak nevědomky spáchat téměř jistou sebevraždu) a náhodou se mu to nepozorovaně podařilo, tímhle neprojde ani nanit.

O tomhle ale věděl málokdo. Pole spravovali totiž podplacení Pravověrní, sekta, mající bez náhody své centrum už věky v nedaleké nenápadné dolině mezi kopci. Oficiálně tam byla zelená výuková přírodní rezervace v kopuli (nebyla to kopule prvního přistání, z té udělali dávno kolektory s památečním nápisem: Welcome to TwoStars), turistům nepřístupná. Ale stejně tak dobře mohlo být na mapách napsáno HIC SUNT LIONES.

Cousteau provedl poslední mrknutí směrem k Alfě, k bezpečnostnímu tunelu u Lososáku, ze kterého právě vylezl a k budově samotné a nastoupil do přistaveného bílého tříkolového taxi.
"K dokům kosmodromu, Lilucko." , řekl do okýnka řidičce štíhlý blondýn, sedící ve vedlejším sedadle a pravý koutek při tom zvedl výsměšně k pravému uchu, pro profesora Custoea do nedovidna.
"Vždyť vím, Peroxidový Břéťo.", odpověděla dívka přes široký úsměv, hodila fialovým střapatým hárem na levou stranu tak, jak se hází taková polární záře po noční obloze, a okýnko zavřela. Taxík si to jediným předním kolem zamířil do víru dopravy aut o nejrůznějších počtech kol (jedno jediné nevyjímaje) a barev. V tomhle rozmanitém proudu platila pravidla běžnému člověku bez nanoimplantátů a jejich milisekundových reakcí naprosto nesrozumitelná.
"Dnes to vypadá na celé odpoledne." , oznámila lilovláska klidně přes mikrofon. "Budete chtít cestou oběd, pánové?" Návštěvníkovi ze Země by přirozeně oznámila něco úplně jiného. To celé odpoledne by pro nepřizpůsobeného pozemšťana znamenalo nepoměrně delší dobu dvanácti hodin. Přístaviště pro kosmické lodě bylo nejenom daleko od města, samotné bylo velké jako ono samo.
"To je dobrý nápad.", odvětil s povděkem profesor. "Hvězda na Rozcestí, tam budem za pár hodin. Co říkáte?"
Mladší muž, Britoslav, zvaný z nějakých archaických důvodů Břéťa, byl jeho zeť, jeho žák a byl zvyklý souhlasit, zvlášť když alma matter Lososovka platila. A kam šel manžel a otec, tam byla nucena řídit Lucie.
Koneckonců, senátor Rouge- dlouholetý otcův přítel a grand licea- volal, ať nespěchají, že se prospí.

Na lodích platil osmnáctihodinový standartní časový cyklus- osmnáctka světlo, osmnáctka tma- blíže k místu přistání se ale synchronizoval s časem oné planety prakticky přes den, aby probuzení pasažéři měli možnost srovnat svoje naníky a přizpůsobit se vnitřně co nejdříve a nemátly je nějaké hloupě rozkouskované časové posuny. S nanotechnologií to byla prostě hračka, tak proč to protahovat. Cloud Rouge, vychovaný na tridě v osmihodinovém cyklu, na to měl na svá "stará" stoletá kolena odlišný názor. Cítil se vyčerpaně.
Šest hodin virtuálních hovorů, pak něco jako oběd, šest hodin katalogizování a procházení poznámek, něco jako večeře a pak čtyři hodiny soustavné snahy pojmout všechny ty zákonné vyjímky a nevyjímky planetární soustavy Slunce. A potom osmnáct dlouhých hodin řízeného spánku, po kterém se vždycky cítil unavenější, než když usínal.
Nanity výkyvy hormonů a nálad srovnaly, ale stejně se mu pořád stýskalo po Proximě, po její velké 'rodině', která stanici obývala.
V uších mu zazvonilo. Ne, to nebylo vyčerpání. Dokonce i teď, pár hodin před proclením a vyloděním, neměl chvíli pro sebe. Ještě, že si dopřál alespoň párhodinový intenzivní skorospánek. Němě pro sebe pokýval hlavou a dal svolení k rozhovoru pouze přes hlasové nanocentrum ve své hlavě.
"Pan synátor Rouge?" Ozval se lehce přiškrcený hlas. "Tady prezident Catcher. Přál jste si se mnou mluvit.?" Rouge se křivě pousmál nad chybným oslovením. Kdysi dávno ve slavném dvacátém prvním století jeden slavný autor a režisér spaceoper vyprávěl nadšenému obecenstvu prostřednictvím svých příběhů, že galaxií se přežene každou vesmírnou chvíli smršť jménem republika nebo impérium.
Rodná Země lidí dávno na podobné úřady zapomněla. Odříznutí vzdáleností od středu galaxie i od kteréhokoliv jejího dalšího okraje, jako mnoho podobných malých světů na Okraji, měli co dělat posledních několik století se svou vlastní ekologií (to oni ostatně vždycky), veškerou komunikaci s okolním vesmírem vedli jenom nanity. Prezident Sluneční Soustavy (Rouge sám pochyboval, že jím kdy doopravdy byl), je jednou ze 'vzácných' návšťěv z končin, které nemají moc co nabídnout.
"Ano, přál. Pamatujete si, jak jsme probírali poslední téma před.. nějakými dvěma dny?"
"Zhruba. Jednalo se o pokyny našeho nanosystému ohledně omezení astronomických věd?"
"Ne, jde mi o Vaši letmou poznámku ohledně tom novém navigačnícm systému, které chce váš Nsystém zapojit do té jediné hvězdné lodi, co máte celou drahnou dobu rozestavěnou."
"Co je s ním?"
"Na to se chci podrobněji zeptat já Vás. Poslední datový software Vám byl poslán on-light před padesáti lety a od té doby nebylo patrné, že by vyžadoval nějaké úpravy. Z našeho hlediska byla navigace prostorem dovedena k dokonalosti."
"K tomu nemám co říct, nejsem odborník."
"Chcete říct, že nejste kompetentní, Vaše nanity potřebné údaje jistě znají a sdílí. Když ne vnitřně, tak alespoň povrchově informačně. Nebo nejste Prezidentem Vašeho světa."
"Obviňujete mně, že se vydávám za někoho, kým nejsem?"
"Ne, ale byl by to dostatečný důvod pro další důkladnou sondáž, a tentokrát nejen na viry a trojské koně. Za nějakou hodinu přijdeme na řadu u celní prohlídky, přejete si doufám, abyste prošel hladce?"
"Výhružky? To je dnes galaxiální diplomatický styl?!"
"Pouze upozornění."
"Dobře. Ale rád bych o tom s Vámi mluvil osobně. Pouze osobně"
Tady byl Rouge na tenkém ledě. Pár sezón s ochrankou za zadkem už prožil.
"Za pět minut ve společenské místnosti. Nevirtuální večeře. Moje osobní jídelní oddělení má číslo 506. Doprovod doporučen. Brzy nashledanou."
Katcher se odporoučel z jeho hlavy. Rouge si povolil kravatu a šel svolat svou ochranku. Za ním zdánlivě zůstával jenom kovový odraz kroků na deaktivní magnetické podlaze.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama