Čas

26. listopadu 2012 v 22:10 | Knedla |  Fantastický svět

Je osm. Ne, devět.. už deset. Malá rafička hodin se pomalu plíží k jedenátce, jakoby ji chtěla překvapit, vybafnout na ni, jako hravé malé dítě. Proč ten čas pořád tak utíká, proč nic nestíhám, proč..?

Když se čísi černé oči zadívají do nějaké laboratoře, nezastaví se. Černé tečky uprostřed duhovek divoce kmitají sem a zase zpátky, zužují se, jak provázejí některého ze vzdalujících se doktorů a pak zase rozšíří, ve snaze zachytit tvář poslíčka, který se dožaduje jejich pozornosti.
Černé oči v zlatavěhnědé tváři zabruslili tedy v prostoru a upřely se na muže se znakem poslíčka na firemním tričku a sluch ženy začal pozorně vnímat, o čem se ji snaží ta osoba informovat.
"Máme málo Času, Doktorko. Doktor Hawey Vás žádá o návštěvu v kanceláři hned, jak budete přítomna. Tohle Vám mám předat."
Doktorka kývla hlavou a nepřítomně se vydala rovnou k simulačním pokusným místnostem, bez zastavení, bez návštěvy udaného místa a dokonce bez jakékoliv pozornosti k nabízené zapečetěné obálce. Doktor Hawey už nebyl její nadřízený a ona byla přivolána k někomu úplně jinému. Ani s dopisem nebylo úplně vše v pořádku a tak se nezdržovala.
"Jmenuju se Lichterová, a ne Litterová, Sparku.", houkla jen napůl za sebe na dotírajícího poslíčka a nechala ho, ať si jde sám najít svou správnou doktorku. Vklouzla tiše jako myška do tmavé místnosti za tlusté dveře, nad nimiž ostře blikalo červené světlo.
Ano. Času bylo na některé věci pořád málo.. o to šlo. Na důležité málo a o to tu šlo. Tady na konci světa vždycky. Oči doktorky teď směřovaly v rovnoběžné přímce s očima jejích spolupracovníků na velké filmové plátno a leckdo nezůčastněný by získal pocit, že přišla do kina na nějaký velkolepý film. Na katastrofický. Všechny oči, které do těchto varujících míst vešly, se obvykle mimovolně rozšířily hrůzou, ačkoliv rozum za nimi už věděl, jaká podívaná se pro ně zřejmě dnes chystá.
Na plátně se objevovaly stovky kilometrů nádherných pláží. Vylidněných pláží a na protější straně od těch pláží bublající moře. Bublání přešlo v nesnesitelný a nepopsatelný hluk! Všichni tři si zacpali uši a počkali, až doktor Jacek Holdinger trochu tu předzvěst katastrofy ztlumí.
Můžete ztlumit zvuk, ale obraz je tu pořád. Bublající moře se najednou na jednom místě vzedmulo, až bylo znát, že na hladině plavou rozpadající se těla ryb a vodních živočichů. Odporná podívaná. Všichni přítomní ale měli v hlavě odpornější pomyšlení. Jedna z těch klidných pláží, čekajících na příliv vražedné kyselé vody, nebyla tak docela klidná. Jeden z těch ostrůvků byl ještě obydlený, pár desítek lidí, kteří čekali na záchranu a doufali, že přiletí včas. Záchranáři o jeden dálkově ovládaný vrtulník přišli, další v záloze a na cestě. Ale čas...Čas byl vzácný.
Nikdo z přítomných neměl chuť se jen dívat. Ne, to přece nemuseli, proto tady nebyli.
"Jácku?" zeptala se doktorka hubeného ryšavého doktora na konci řady tří zírajících lidí. "Tak stihnou to, nebo ne?"
Jácek sebou nervózně zaškubal a zkontroloval nenápadný displej před sebou. Stál před ním celou dobu škrobeně, jako by k němu ani nepatřil, ukazoval mu údaje horké víc, než brambora v puse angličtinu lámajícího žáčka. Znal je sám lépe, než je znal samotný přístroj. Přístroj neměl cit pro Čas, on ano. "Dobrý večer, Lisbeth. Rozhodně ne. Půlhodina, řekl bych."
Jácek se nervózně zavrtěl a řetězově tak přenesl vrtění na svého asistenta Percyho, jehož oči k pohybu těla přidaly nejisté zamžikání za odrazem bouřícího se moře v jeho brýlích.
"Ne, ne.", přel se Percy. "Říkám Vám, že ta helikoptéra má něco s časovačem, víří moc kontinuitu, víte? Potřebujeme aspoň o tři čtvrtě hodiny víc. Cítím to!"
Jácek vrhl na asistenta podrážděný pohled. Věděl, že to je pravda, ale chtěl šetřit Časem. Časovač se dal na dálku seřídit, to už měl na starosti technik za nimi a doktorku Lichterovou musí přece zatížit pouze jejím problémem. Tiše si povzdechl. Elisabeth Lichterovou znal už z dvou předchozích operací a zatím se mu nezdálo, že by mívala hysterické záchvaty, natožpak záchvaty paniky, držela se striktně své jemné práce. Ale u žen nikdy chlap pořádně neví..
Lisbeth ovšem věděla. Její práce byla stejně náročná a jemná, jako pyrotechnika. A Elisabeth Lichterová se v jemnostech své práce doslova vyžívala, zvlášť od té doby, co se její dospělý syn přidal k na této planetě věčně zaneprázdněným záchranným sborům. Mohl teď být kdekoliv a ona mu tu mohla kdykoliv pomoct. Dlouhá neviditelná ruka, která mu dávala Čas.
Bojovně si zabrala počítač s joystickem, který by ocenil jako dárek k Vánocům nejeden klučina, a vrhla se do práce jako se pilot Luftwafe vrhá do střemhlavého letu.
Když někomu schází Čas, aby přežil, je třeba někomu jinému trochu Času ukrást!
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Janinka Janinka | Web | 27. listopadu 2012 v 14:18 | Reagovat

Hrátky s časem mohou být pěkně nebezpečné... :-)

2 Miloslava Miloslava | Web | 29. listopadu 2012 v 22:10 | Reagovat

Ahojky,tak jsem si početla a musím ti zdělit,že je úkol - přesazení- splněn,díky za radu kočičko. :-)

3 Elizabeth Lichterová Elizabeth Lichterová | E-mail | 31. října 2017 v 21:50 | Reagovat

Táák, nevím jestli je to náhoda, ale vy jste si Elisabeth vymyslela?
Já se jmenuji Elizabeth Lichterová O_O  :-D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama