Určitě to bude znít naivně a omletě..

12. března 2013 v 22:44 | Knedla
Bylo to místo, kde se každá lidská stopa dřív či později ztratí. Bílé skály věčně omýlané mořem, podrývané jeho autoritou, jeho neuchopitelnou silou, ne tou lidskou. Drolili se lidem pod rukama, ovcím a kozám pod kopýtky a hostili na svých starých hřbetech jenom zakrnělé stromky- jimž by nikdo nehádal ty stovky let, které se tu každý z nich natahoval ke žhavému slunci - jalovce, bobkovníky a silné bylinky s vytrvalou trávou.
To bylo místo, kde bych klidně zůstala navěky, protože mimo tu nehostinnost čekaly kousek odsud na dychtivé mořské vlky, slunivce a koupálky pláže plné kamínků i písku, drobná dřevěná mola obsypaná hrozny lodiček a škunerů a na ostatní trh a dřevěné boudičky s jídlem a pitím a s větším prostorem, než by kdo zvenčí hádal.
Byla to dovolená na chorvatském ostravě Rab a pro spoustu lidí zástupce něčeho jako ráj na zemi. Moře mi tady ve vnitrozemí často chybí, jeho slaná vůně a klidná vytrvalá nekonečnost, jeho velkolepost a respekt, který ve mě budí. Když ale vylezu na nejbližší vysoký kopec a rozhlédnu se po moři menších kopečků, vesničkách připomínajících pěnu na vlnách krajiny, zelených útržcích lesů a hnědožlutých prostěradlech z polí, připomenu si, že jsem človíček ztracený v trochu jiném moři. A je jedno, jak moc zlé ryby tam místy potkávám a že občas z toho šílím tak moc, že jsem ochotná si pokecat s každým kamínkem, přístrojem a kytkou, na něž narazím. Žijí tu taky dobří lidé a přes všechnu špínu světa jsem v tu chvíli spokojená.
A přece.. čas od času se začtu do knihy. Knihy jsou pro mě poměrně osudové, víte? Odnesou mě na úplně jiných vlnách do jiných světů. V tomhle jsem elfí povahy, miluju velké a nezkrotné "vlnité" věci, od dlouhých vlasů, přes zvlněnou krajinu lesů až po nekonečné a nejsilnější moře. A vpadnout do světa, který vypadl z hlavy jinému mě podobnému bláznovi, je jako když rybku z akvárka pustí do vytouženého moře.

Probudilo mě slunce, jeho paprsky si už čile skákaly mezi větvemi a listy a má tvář pro ně byla jen dalším odrazovým můstkem. Byla jsem na dovolené, proč spěchat? Otočila jsem se na oblíbený pravý bok a zaclonila si oči rukou. Ještě pár minut, než se vyhrabu z lehkých pokrývek a stanu, nechám sestru spát dál a půjdu se kouknout na moře a na pláž..
Stan!
Došlo mi v jediném okamžiku, že se něco změnilo.
"Stan!?" Vyslovila jsem polekaně nahlas, ale můj mozek tím vystrašeným výkřikem myslel víc, v celé hrůze totiž vnímal nejen chybějící přístřeší, ale taky nepřítomnost sestry, lůžka, kempu, spolubydlících v druhém oddělení stanu.. a hlavně sestry.
Nevím ani, jak jsem se tam dostala, ale když se mi v hlavě rozptýlila mlha paniky, choulila jsem se u kořenů jednoho z těch stromů a chvěla se od hlavy až k patě.
Ruce mě brněly a přeštávala jsem cítit konečky prstů. Jakýsi kousek zdravého rozumu mi zašeptal: "No no, uklidni se, nedýchej tak zběsile, víš co se s tebou děje, hysterko, když budeš do těla pumpovat tolik kyslíku, omdlíš a možná už se neprobereš."- "No a co." odpovídal jiný vzpurný a vystrašený hlas, "Třeba se alespoň probudím z tohohle děsivého snu." (Mé sny mě dávno neděsily, ať byly jakékoliv. Vždycky byly zkrátka tak hrozné, že jsem se naučila cenit si spánku a na noc 'vypínat' svůj strach. O to vystrašenější jsem teď byla z vlastního děsu.)
Přemohla jsem se a párkrát na chvíli zadržela dech. Chvění v rukou postupně přešlo a paniku se mi podařilo potlačit do silného pocitu beznaděje a nejistoty.
Obrátila jsem se a objala silný kmen, chvíli jen tak ležela opřená o silnou a sebejistou rostlinu a soustředila se se zavřenýma očima na dýchání.
"Až se otočím, bude tam zase stan a kemp a všechno." ujišťovala jsem se. "Ne, ne. Bude někde tady okolo poblíž. Byla jsem jenom trochu náměsíčná a přes noc trochu bloudila okolo."
Ještě párkrát jsem se nadechla a pak zaměřila veškerou vůli do nohou a postavila se s pomocí spásného stromu na ně. Na zemi za mnou ležela ušmudlaná tenká pokrývka, napůl zahrabaná v listí a naprosto netečná ke všemu okolo. Šla jsem k ní a zvedla ji, žmoulala ji v rukách a zaměřila svůj chabý rozum na nejlepší způsob, jak ji vzít s sebou. Nepřítomnost rosy na trávě pod stromy a jas slunečních paprsků ohlašovaly velmi horký den.
Mávla jsem nad tím rukou a zavázala si spodní cípy kapny nad a pod ramenem jako roucho římského senátora. V noční teplákové soupravě mě bude brzo taky horko, cestou mě možná napadne, co s tím.
Dovolenou jsme trávily na malém středomořském ostrově, takže buď vylezu na nějaký kopec, nebo najdu moře. Nejdřív se ale musím prodrat z toho lesa, protože přes ty vysoké stromy nic nevidím.
Vykročila jsem směrem, kde bylo houští řidší a stoupla si vedle stromu tak, abych viděla pár dalších vzdálenějších stromů v jedné řadě jako vojáky na nástupu. Když půjdu podle té řady, neodbočím z jednoho směru a ten les musí brzo končit. Nemůže být tak veliký.
Vykročila jsem vstříc štíhlému pni a křesala v sobě další a další jiskry naděje, že jsem se přece nemohla dostat daleko od tábora. Les šveholil a nevzrušeně si povídal o všem, o čem se prý lesy často baví a vzduch byl až na skrovný čerstvý ranní vánek ve spodních patrech lesa téměř nehybný.
Strom střídal strom a přestávala jsem se soustředit. Začínalo mi být horko. Měla jsem strach, že jsem někde špatně určila následující strom v řadě a chodím tu pořád dokola. Druh stromů jsem neznala, ale to nebylo divné, byla jsem daleko od domova. Bylo mi trochu divné, že jsou listnaté, což tady na těch ostrůvcích nebývá běžné.
Keře byly hustší a hustší, to už budu blízko kraje, nebo nějakého potůčku, který mě vyvede z lesa. Za hranici nejhustších keřů už prosvítalo modré nebe mezi silnými kmeny, místo aby se stydlivě schovávalo v korunách.
"Jsem z toho venku." vydechla jsem potichu a prodrala se posledním houštím, abych se mohla pořádně rozhlédnout a málem ztratila dech.
Byl tu. Byl tu celý tábor.. Ale kde to vlastně byl!?
Kolem tábora byla travnatá louka, nikde ani borovice, ani stopa po pláži nebo moři. Všude dál jen samý les. Prostředkem mýtiny si dravě razila koryto mělká řeka.
Skupinka lidí na kraji tábora rokovala s podivně oděnými muži a ostatní tvořili bedlivě naslouchající kruh okolo nich, většinou seděli na bobku a vypadali dost ztraceně, spíš než uvolněně. A na širém nebi kroužily tři prapodivní ptáci, dlouhé ocasy, velice široká křídla a dlouhé krky.. to.. to byli... a jeden zrovna přistával!
Mohla jsem tu dál stát jako solný sloup, ale tělo dnes pracovalo po svém. Přikrčená pod nejbližším keřem jako zbabělý králík jsem slyšela zdárný pokřik toho jezdce, jak slézal z obrovského draka a opatrně sundával moji třesoucí se sestru: "Našel jsem další!"
"Výborně! Vypadá to, že lidi z okrajových stanů to roztrousilo trochu po okolí," běžel mu jeden z vysokých mužů v divné tunice pomoct s vystrašenou dívkou. "Leť hledat dál. Ale nevystraš je, víš že neumějí naši řeč a nikdy neviděli draka. Raději přistaň zase někde opodál a jdi za nimi sám."
Jezdec kývl a nasedl zpět na draka a já jim jakžtakž rozuměla, protože kupodivu mluvili anglicky. Moje sestra sazřejmě také, a jak ji vedl za podpaží k hloučku lidí, cosi k němu pronesla a on ji odpověděl hlasitě a srozumitelně: Zajisté ji najdeš slečno, jen se pojď posadit a třeba už tu někde je.
Dál už jsem neváhala.

Jako kdekterá puberťačka, i já jsem se párkrát toužila probudit do světa svých oblíbených příběhů, ty moje nejmilejší jsou pořád- i po těch jiných knihách- ty dračí. Snít se dá naštěstí bez následků a ztrát, kdyby ne, potkáte mě možná v dalším z příběhů Chrise Paolliniho nebo mě letmo zahlédnete někde mezi tou hordou lidí na Pernu v povídce Anne McCaffrey.

A kde je Vaše místo k životu, kde potkám já Vás?
 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Laň Laň | Web | 13. března 2013 v 8:01 | Reagovat

To je moc milá povídka. Mě najdeš na křídlech snů. Ať už dračích, nebo úplně jinačích...

2 Čerf Čerf | E-mail | Web | 13. března 2013 v 16:59 | Reagovat

O co víc a úspěšněji předstírám fantazii, o to obyčejnější a představitelnější jsou paradoxně moje sny. Takže mě najdeš tělem na místě, kde bydlím, a myšlenkami tam, kde bych chtěl bydlet :-).

3 Ruža z Moravy Ruža z Moravy | E-mail | Web | 13. března 2013 v 23:40 | Reagovat

Kdyby nebylo fantazie, snů, život by byl fádní. Jen s léty se sny jaksi mění, tak, jak se mění knihy, které člověk čte a sen často, bohužel, splývá s realitou životní. Chybí v něm ty krásné pohádkové fantazie. ;-)

4 Ruža z Moravy Ruža z Moravy | E-mail | Web | 13. března 2013 v 23:41 | Reagovat

Aleaspoň si je přečtu jinde, na příklad tady. Napínavé to opravdu bylo.

5 Vendy Vendy | Web | 14. března 2013 v 0:46 | Reagovat

Bezvadný!
Pěkné propojení skutečnosti a fantazie. Umíš psát, jen co je pravda!
Povídka za pět hvězdiček. :-)

6 Janinka Janinka | E-mail | Web | 15. března 2013 v 17:06 | Reagovat

Parádní strašácká povídka...
Mě najdeš vždycky u mně :-).

7 Miloslava Miloslava | Web | 15. března 2013 v 20:58 | Reagovat

Bezvadný počteníčko,ale uplně jsem se zalekla,že jsem na jiném blogu.Opravdu psát umíš,to lidem malinko v koutku duše závidím,ale né ve zlém. :-)

8 annapos annapos | E-mail | Web | 19. března 2013 v 23:49 | Reagovat

Jsem stará babka a stále ráda a hodně sním, miluji příběhy neskutečné, vždyť reálný život, žijeme každý den a do snu, krásného, děsivého nebo neskutečně zvláštního, máme možnost a čas vejít jen občas, proto je to krásné a vzácné, vešla jsem s tebou do neskutečna a děkuji.

9 Vendy Vendy | Web | 30. března 2013 v 13:57 | Reagovat

Knedlíčku, přeji ti pěkné Velikonoce!

10 Vendy Vendy | Web | 23. dubna 2013 v 0:15 | Reagovat

A po velikonocích se dovoluji optat, jak se daří? Nezmlátili tě příliš? ;-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama